9. Den – DEN REKORDU A OSLAVY (9. 7.)
Dnes jsem zvládla ujít rekordních 41 km a celkem mám v nohách již 250 km, domů mi chybí jen 750 km. To už asi dojdu.
Trasa: Z Nového Města do Cínovce a na Sedmihúrskou vyhlídku a Komáří hůrku. Odtud pak na Adolfov a Krásný les. Navštívím první Petrovice na cestě a mířím do Ostrova do autokempu pod Císařem, kde dnes přespím.
Je 5,30 hod., venku je zataženo a jen 10 stupňů a na mě čekají totálně mokré boty ze včerejška, brrr. Ani se mi nechce z teplého spacáku. Dnes poprvé jsem v něm na Stezce spala celá zachumlaná. Obvykle jsem spacákem jen přikrytá, ale po včerejším mokrém a chladném dni, jsem se potřebovala dostatečně ohřát, takže jsem se do toho peří zachumlala tak, že mi bylo vidět pouze nos. Do mokrých bot se mi sice nechce, ale mám hlad a nemám ani vodu, abych si na snídani udělala horkou kávu a ovesnou kaši, takže: „Bloncko, vstávat a hybaj najít vodu.”
Obléct se a namalovat se ve stanu bylo trochu jako cirkusové číslo. Je tady málo místa a šero, ale venku je taková zima, že to raději zvládnu v tom pidi prostoru, ale s nohama ve spacáku. Snad mám oční stíny na očním víčku a ne na nose, napadá mě. Pak vše sbalit, včetně mokrého stanu, a jde se. Na stan se mi v noci přilepilo snad milión slimáků, fuj. Hledám klacík a statečně je sundávám dolů, moc to nejde. Hajzlíci slizští.
Opět má celý den poprchávat. Takže se asi moc neohřeju a boty taky nevysuším, pecka. Jsem mokrá, zmrzlá, hladová. Napadá mě akorát tak zásada Jacka Londona „v takovém stavu neusnout“.
O kus dál si z potoka vyfiltruju vodu a vařím si snídani. Horká ovesná kaše a káva mě dostatečně zahřejí, a tak si říkám, že tady asi nakonec bídně nezahynu a se spokojeným výrazem pokračuji v cestě.
Uvidíme, kde dnes skončím. Můj plán, nemít plán, mi vyhovuje. Takže nikdy nevím, kam dojdu, co budu jíst, koho potkám, kde budu spát. Každopádně mě podle mapy a itineráře čeká Cínovec, Komáří hůrka, Adolfov a další. V Cínovci je podle itineráře Stezky Trail Angel Vendulka Laštovková. Už před třemi dny mi psala, že se na mě těší, že se musím stavit, ale procházím Cínovcem brzy ráno a přes týden. Vendulka je v práci, takže se u ní nezastavuji. Prej škoda, moc se na mě, na blázna, těšila.
Nikdy dříve bych si to nepomyslela, ale musím říct, že v Cínovci zažívám ráj na zemi. Na benzínové pumpě si kupuji výborné espresso a Alpa gel a usmívám se jako bych si pořídila Ferrari za cenu Trabanta. Káva mi vždycky vlije život do těla a Alpa gel je úplně nejvíc nejlepší mazadlo na mé unavené a bolavé nohy.
Každý večer, než usnu, si chodidla promasíruji a namažu Alpa gelem. Vím, že bez toho bych se druhý den na ty nohy už ani nepostavila. Chodidla totiž na trailu dostávají zabrat. Tolika kilometrů každý den, tolika asfaltů, těžký batoh na zádech. Chudinky moje nožičky, myslím si, ale nohy nahlas nic neříkají a šlapou dál, takže dobrý.
Taky tady potkávám Krakonoše. Jdu si tak ranním Cínovcem a potkám krásného, staršího, statného, vousatého a vlasatého chlápka. Okamžitě mě napadá – Krakonoš – a je tady na dovolené, protože co by jinak Krakonoš dělal v Krušných horách, že? A celá radostná mu říkám: „Dobré ráno.“ A Krakonoš na to: „Guten Morgen.“. Je to jasné, Krakonoš a je tady inkognito, neboť proto, aby ho nikdo nepoznal, mluví pro jistotu německy.
No a do třetice nacházím obchod – vietnamský – jak jinak, ale perfektně zásobený. Dokonce tu mají i náušnice. Jsem nadšená a utrácím své celoživotní učitelské úspory. Koupila jsem si za 70,- Kč diamanty do uší. Ano, jsem marnotratná, vím, ale co mám dělat, když jsem první den jednu náušnici ztratila a od té doby chodím bez náušnic? Vypadám teď sice, že jdu na ples do Opery a ne na Stezku Českem, ale komu to vadí?
A tak spokojeně pokračuji dál. Kafe ve mně, Alpa gel na nohách, náušnice v uších, setkání s Krakonošem. A když už si myslím, že nic lepšího mě dnes nemohlo potkat, natrefím u silnice na billboard s šipkou velkou jako Brno – BANKOMAT. Dneska je můj HAPPY DAY. Budu mít i peníze, jupííí. Neumřu hlady.
.
Vydávám se tedy po směru šipky a hledám. Po 3 km hledání vzdávám, asi je billboard starý a bankomat už tu zřejmě není. Taky co by tu dělal? Nikde nikdo a v okolí jsou jen 3 chalupy. Tak zase nic. A tak se alespoň kochám přírodou. Je tady krásně, uvědomím si opět.
Začíná mrholit, jak jinak, a tak přidám do kroku. Dle mapy je nedaleko Komáří hůrka a na ní hotel Komáří Vížka, kde mám v plánu poobědvat. Sláva jsem tady a hele, BANKOMAT. Jeden kopec, jeden hotel, jinak pusto, prázdno a bankomat. Tady snad ani lišky nedávají dobrou noc a je tu BANKOMAT. HURÁ. V rychlosti vybírám 10.000,- Kč a rozvrstvím je do kapes po celém batohu, abych to neměla vše na jednom místě, kdyby mě náhodou chtěl cestou někdo přepadnout, nebo kdybych „chtěla“ ztratit peněženku. Myslím, že jsem jediná, kdo před bankomatem kdy klečel a radostně ho objímal. Pán, který šel kolem, jen zvědavě šeptl: „Dal Vám něco navíc? Že bych si taky vybral.“
Ten člověk naprosto nechápe obyčejnou radost z výběru z bankomatu. Až večer, když si prohlížím fotky, zjišťuji, že ten Billboard s reklamou na bankomat byl v pořádku, ta reklama byla na ten 8 km vzdálený hotel Komáří Vížka, u kterého ten bankomat STÁL.
Po výborném obědě se celá šťastná ubírám dál a narazím cestou na rozcestník s nápisem Mordovna a pomyslím si, že ten nápis by měl být skoro u každého rozcestníku po celé délce Stezky. Jo, jo, je to Mordovna, ale krásná.
Tady někde se rozhoduji, že dnes budu stoprocentně spát v posteli. Potřebuji si umýt vlasy, vyprat věci v teplé vodě a hlavně vše mokré vysušit. Zejména boty, které mám jen jedny a durch mokré a z těch mokrých bot mám na každém prstíčku varhánky jako hrom. Sedám k mapě a nacházím nejbližší ubytování – Autokemp Pod Císařem – Ostrov u Tisé. Volám tam a prý mají volný pokojíček, ze kterého mě bude přecházet zrak. Super. Objednávám si ho a zároveň upozorňuji, že přijdu až kolem 21. hodiny, jelikož mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Ale s představou postele a suchých bot se mi jde hned veseleji. Také vcházím do Tiských stěn – skály – to mám ráda, takže mi cesta pěkně ubíhá, i když ke konci už mě fakt bolí nožky. Posledních 5 km z těch 41, co jsem dnes pokořila, přepínám na autopilota a jdu jen, co nožka nožku mine. Nechápu, jak můžou někteří dávat 50 km denně a to ještě skoro každý den. Bože. Šla jsem dnes téměř 11 hodin vkuse a jsem K.O.
Ale zjistila jsem, že mám za sebou 250 km a jsem ve čtvrtině, a jelikož jsem téměř mrtvola, mám takový praštěný nápad, oslavit každých 250 km na Stezce Jägermeisterem, takže ještě s batohem na zádech vcházím v kempu do hospody a Jägermeister ve mně zahučí jako do sudu. Ale ne celá láhev, jen jeden panáček. Ale i to mě skoro porazí po té únavě a při hladovém břichu. A protože mám vážně dost, jdu se ubytovat. Doslova po čtyřech vyšplhám schody do prvního patra k pokojíčku velikostí naší koupelny, vybalím si věci a skoro běžím do sprchy. Musím Vám říct jedno, z té sprchy netekla voda, ale štěstí. Horká tekoucí voda, šampón, mýdlo. Cítím se jako v ráji.
A hele mají tady dokonce fén na vlasy. Půjčuji si ho do pokoje a suším s ním boty. A pak už v náručí Morfea usínám a nevadí mi ani komáři, ani smrad z těch mokrých věcí, které tady všude suším.
MYŠLENKY DNE:
Trpím samomluvou, jdu si tak sama, nikde nikdo a slyším: „Noooo, Lucko, ty pořád fotíš a fotíš, takhle nikam nedojdeš,” anebo „no pěkně, couráš se a teď zmokneš, zaber, do restaurace je to ještě kilometr.” A tak všelijak podobně. Ale uznávám, že člověk někdy potřebuje slyšet radu od odborníka, tak si povídám.
Nejhorší je chvíle, kdy si povídám s ponožkami. Zajímá vás, co si s nimi povídám? Třeba se jich ptám: „Tak co ponožky, kdy už uschnete?“ Nebo: „Mám Vás vyprat nebo rovnou vyhodit?“ Ale to že si povídám s ponožkami není to nejhorší. To nejhorší přijde, až mi začnou ponožky odpovídat.
Výrazně cítím kolemjdoucí. Cítím parfémy, aviváže a šampóny a napadá mě, že já jim teda musím páchnout. Já si tak nevoním.
Asi jsem už stará, když mi mlaďoši na horách místo: „Ahoj,“ řeknou „dobrý den.“
PS: Bolí mě celá Lucinka. Brufen a Alpa to snad zachrání. A taky jsem sežrala poslední čokoládku od Kubíka Dordy ze školky. Já vím, že jsem říkala, že je škoda ji sníst, ale když musíš, tak musíš. Děkuji Ti za ni, Kubíčku. http://www.stezkaceskem.cz
